601
Náhrady při zahraničních pracovních cestách
Ing. Karel Janoušek
NahoruStravné při zahraniční pracovní cestě
Zaměstnavatel je při zahraniční pracovní cestě povinen zaměstnanci poskytnout také stravné ve výši a za podmínek stanovených v § 163 ZP (s výjimkou odstavce 4), tj. stravné za tuzemskou část této pracovní cesty a náhradu stravovacích výdajů v cizí měně (dále jen zahraniční stravné).
Tuzemské stravné se stanoví v české měně, zahraniční stravné v cizí měně. To ale neznamená, že v cizí měně musí být se zaměstnancem vypořádáváno.
Pro vznik práva na náhrady vypočítávané v cizí měně je rozhodující doba přechodu státní hranice České republiky a při letecké přepravě doba odletu z České republiky a příletu do České republiky (viz 5. lekce).
NahoruTuzemské stravné při zahraniční pracovní cestě
Při stanovení výše tuzemského stravného (dále jen stravné) se postupuje obdobně jako při tuzemské pracovní cestě, ustanovení § 163 odst. 4 ZP, které se týká stravného při dvoudenní pracovní cestě, se však nepoužije. To znamená, že stravné při zahraniční pracovní cestě se stanoví vždy za každou pracovní cestu a každý kalendářní den příslušné zahraniční pracovní cesty samostatně. Doby před výjezdem z ČR a po návratu do ČR v tomtéž kalendářním dni se sčítají. K době rozhodné pro stanovení výše stravného, tj. k době trvání tuzemské části této zahraniční pracovní cesty v kalendářním dni, se podle § 170 odst. 4 ZP připočítává doba trvání příslušné zahraniční pracovní cesty, je-li v daném kalendářním dni kratší než 1 hodina, a také doba, za kterou zaměstnanci zahraniční stravné podle § 170 odst. 3 ZP nepřísluší (viz dále). To může ovlivnit výši stravného za tuzemskou část příslušné zahraniční pracovní cesty v kalendářním dni.
Přestože se stravné, na které má zaměstnanec za tuzemskou část pracovní cesty právo, vypočítává relativně samostatně, jde o součást vyúčtování příslušné zahraniční pracovní cesty, tj. nevyúčtovává se zvlášť jako samostatná pracovní cesta.
NahoruZahraniční stravné
Přestože zpravidla každá zahraniční pracovní cesta má tuzemskou a zahraniční část, stanoví se výše stravného a zahraničního stravného vždy samostatně podle pravidel platných pro příslušnou část cesty. Rozdíl je zejména v tom, že stravné za tuzemskou část zahraniční pracovní cesty se stanoví vždy za každou pracovní cestu a každý kalendářní den této cesty samostatně, kdežto zahraniční stravné se stanoví vždy za kalendářní den. Tzn. že v případě, kdy zaměstnanec uskutečnil v jednom dni více zahraničních pracovních cest, přísluší mu tuzemské stravné zjištěné za každou pracovní cestu samostatně, ale jen "jedno" zahraniční stravné za všechny tyto cesty v kalendářním dni, a to stanovené podle doby strávené příslušný kalendářní den v zahraničí celkem. Výjimkou jsou pracovní cesty trvající v kalendářním dni v zahraničí méně než jednu hodinu, protože tato doba (až 59 min.) se u příslušné zahraniční pracovní cesty přičítává k její tuzemské části uskutečněné v tomtéž kalendářním dni.
Pro určení výše zahraničního stravného při zahraniční pracovní cestě v cizí měně je rozhodující:
-
zda zaměstnanci v daném kalendářním dni vzniklo právo na tuzemské stravné,
-
doba strávená v kalendářním dni v zahraničí, tj. okamžiky přechodu hranic a
-
základní (denní) sazba zahraničního stravného platná pro stát, ve kterém byl zaměstnanec v kalendářním dni nejdéle.
Na rozdíl od stravného za tuzemskou část zahraniční pracovní cesty, které se stanoví vždy za každou pracovní cestu a každý kalendářní den příslušné zahraniční pracovní cesty samostatně, se podle § 170 odst. 4 ZP zahraniční stravné stanoví vždy v souhrnu za každý kalendářní den. Doby, za které zaměstnanci nevznikne právo na zahraniční stravné, se připočtou k tuzemské části příslušné zahraniční cesty, a mohou tak ovlivnit výši tuzemského stravného. To tedy znamená, že v případě, kdy zaměstnanec uskutečnil v jednom kalendářním dni více zahraničních pracovních cest, stanoví se zahraniční stravné za tento kalendářní den ze součtu dob zahraničních částí všech cest uskutečněných v tomto dni, s výjimkou dob kratších než jedna hodina, které se připočítávají k tuzemské době trvání příslušné pracovní cesty. Tuzemské stravné se stanoví vždy za každou pracovní cestu zvlášť. Doba, za kterou zaměstnanci nepřísluší tuzemské stravné, se k době strávené v zahraničí nepřičítá.
Konkrétní výše zahraničního stravného, která zaměstnanci za příslušný kalendářní den přísluší, se určí postupem uvedeným v § 170 odst. 3 ZP, který zní takto: "Zaměstnanci přísluší zahraniční stravné ve výši základní sazby podle odstavce 2, jestliže doba strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 18 hodin. Trvá-li tato doba déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci zahraniční stravné ve výši dvou třetin této sazby zahraničního stravného, a ve výši jedné třetiny této sazby zahraničního stravného, trvá-li doba strávená mimo území České republiky 12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za cestu na území České republiky právo na stravné podle § 163 ZP nebo § 176 ZP. Trvá-li doba strávená mimo území České republiky méně než 1 hodinu, zahraniční stravné se neposkytuje."
Zaměstnanci tak přísluší zahraniční stravné ve výši:
- základní sazby, jestliže doba strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 18 hodin,
- dvou třetin základní sazby, trvá-li doba strávená mimo území České republiky déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin,
- jedné třetiny základní sazby,
-
vznikne-li zaměstnanci právo na stravné podle § 163 ZP nebo § 176 ZP na území České republiky a trvá-li doba strávená mimo území České republiky déle než 5 hodin,
-
nevznikne-li zaměstnanci právo na stravné podle § 163 ZP nebo § 176 ZP a trvá-li doba strávená mimo území České republiky 12 hodin a méně, nejméně však 1 hodinu.
Doba, za kterou zaměstnanci nepřísluší zahraniční stravné, se podle § 170 odst. 4 ZP připočítává k době rozhodné pro stanovení výše tuzemského stravného, tj. k tuzemské části příslušné zahraniční pracovní…
