Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci

1101

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci

JUDr. Petr Bukovjan

 NahoruPrávní úprava

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění

• § 265 až § 275 ZP

Zákon č, 65/1965 Sb., zákoník práce, účinný do 31. 12. 2006

• § 205d ZP

Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách

• § 61 až § 69 ZSZS

Nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů

Nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů

Vyhláška č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů

Vyhláška č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemocí z povolání)

 NahoruPracovněprávní minimum

 NahoruOdpovědnost zaměstnavatele

Jestliže odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je postavena na principu zavinění, odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci je až na výjimky objektivní, zaměstnavatel tedy odpovídá za výsledek.

Prokáže-li zaměstnavatel, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec, jeho odpovědnost se poměrně omezí. Pokud škodu způsobila zaměstnanci třetí osoba, ale primárně za ni odpovídá zaměstnavatel (viz dále), má zaměstnavatel, který nahradil poškozenému zaměstnanci škodu, právo na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému zaměstnanci za tuto škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.

 NahoruDruhy odpovědnosti

V rámci právní úpravy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu rozlišuje zákoník práce její následující druhy:

• obecná odpovědnost (§ 265 ZP),

• odpovědnost při odvracení škody (§ 266 ZP),

• odpovědnost na odložených věcech (§ 267 ZP),

• odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání (§ 269 ZP až § 271u ZP).

 NahoruObecná odpovědnost

Zákoník práce vychází z pravidla, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Z tohoto obecného pravidla je zřejmé, že aby mohl zaměstnanec požadovat po zaměstnavateli náhradu jím způsobené škody podle zákoníku práce, musejí být splněny (až na výjimky) následující předpoklady:

• vznik škody. Škodou se v tomto případě rozumí majetková újma na straně zaměstnance.

• protiprávní jednání zaměstnavatele (jeho zaměstnanců či jiné osoby) nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům. Protiprávnost je objektivně existující rozpor mezi určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnavatele a stanovenou právní povinností (stanoveným pravidlem chování). Na rozdíl od obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu je výslovně zmíněn též rozpor s dobrými mravy, tedy obecně uznávanými pravidly chování.

• vazba na plnění pracovních úkolů nebo přímá souvislost s ním. Co se rozumí pro účely náhrady škody plněním pracovních úkolů a co úkony v přímé souvislosti s ním, vymezují ustanovení § 273 ZP a § 274 ZP.

• příčinná souvislost mezi porušením na straně zaměstnavatele (úmyslným jednáním v rozporu s dobrými mravy) a vznikem škody. Vztah příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem porušení povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům na straně zaměstnavatele.

Upozornění

V této souvislosti je nutné upozornit, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Na rozdíl od předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu výše, v tomto případě je dána vazba jen na plnění pracovních úkolů na straně odpovědných zaměstnanců zaměstnavatele, ne zaměstnance samotného.

Naopak, za co zaměstnavatel neodpovídá a kde nelze hovořit o škodě hrazené zaměstnavatelem, je škoda na dopravním prostředku, kterého použil zaměstnanec při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez souhlasu zaměstnavatele. Rovněž neodpovídá zaměstnavatel za škodu, která vznikne na nářadí, zařízeních a předmětech zaměstnance potřebných pro výkon práce, k jejichž použití chyběl také souhlas zaměstnavatele.

 NahoruOdpovědnost při odvrácení škody

Dle ustanovení § 266 ZP platí, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za věcnou škodu (a účelně vynaložené náklady), kterou utrpěl při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, ovšem za podmínky, že škoda nevznikla úmyslným jednáním zaměstnance a zaměstnanec si počínal způsobem přiměřeným okolnostem. Právo na náhradu škody má i zaměstnanec, který takto odvracel nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, jestliže by za škodu odpovídal zaměstnavatel.

Kdyby zaměstnanec při odvracení hrozící škody utrpěl poškození zdraví, nesl by zaměstnavatel odpovědnost v režimu odpovědnosti za škodu spojenou s pracovním úrazem.

 NahoruOdpovědnost na odložených věcech

Dle ustanovení § 226 ZP je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání (netýká se tedy obvyklých dopravních prostředků, kterých zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět). S tím koresponduje jeho odpovědnost za škodu na těchto věcech.

Aby vznikla zaměstnavateli povinnost nahradit zaměstnanci škodu na odložených věcech, musejí být splněny vedle vzniku škody ještě následující předpoklady:

• odložení těchto věcí, a to při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím, a

• skutečnost, že věci byly odloženy na místě k tomu (zaměstnavatelem) určeném nebo obvyklém.

Zaměstnanec musí v této souvislosti pamatovat na to, že k uplatnění náhrady škody na odložených věcech je potřeba, aby zaměstnavateli vznik takové škody ohlásil, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději pak do 15 dnů ode dne, kdy se o této škodě dozvěděl. Neučiní-li tak zaměstnanec, jeho právo na náhradu škody se promlčí.

Ačkoliv obecné vymezení této odpovědnosti se vztahuje na věci, které zaměstnanec do práce obvykle nosí, z dalších ustanovení zákoníku práce je zřejmé, že zaměstnavatel odpovídá za škodu na všech věcech, které zaměstnanec vnese do zaměstnání, tedy i těch, které se tam obvykle nenosí. I zde platí ustanovení o patnáctidenní promlčecí lhůtě. Rozlišení těchto věcí má význam jen z hlediska rozsahu náhrady škody (viz dále).

 NahoruOdpovědnost za škodu (újmu) při pracovních úrazech a nemocech z povolání

O tom, co se považuje za pracovní úraz a co rozumí zákoník práce nemocí z povolání, bylo podrobně pojednáno v sedmé lekci tohoto on-line kurzu. Za újmu způsobenou pracovními úrazy a nemocemi z povolání odpovídá zaměstnavatel bez ohledu na to, jestli porušil nějakou svoji povinnost či nikoliv. Naopak, odpovědnost může u zaměstnavatele vzniknout i v případě, že třeba na pracovním úrazu nese jisté „zavinění” i zaměstnanec sám. To má vliv pouze na skutečnost, jestli není důvod k tomu, aby se zaměstnavatel odpovědnosti zcela, nebo částečně zprostil (viz dále).

Za škodu způsobenou pracovním úrazem zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci tehdy, jestliže vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Za škodu vzniklou nemocí z povolání nese zaměstnavatel odpovědnost, pokud zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Pakliže tento zaměstnavatel zaměstnanci škodu uhradil, a zjistil, že postižený zaměstnanec dříve pracoval za podmínek, z nichž vznikla nemoc z povolání, kterou byl postižen, u jiných zaměstnavatelů, má vůči nim právo na náhradu, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou zaměstnanec pracoval u těchto zaměstnavatelů za uvedených podmínek.

 NahoruZákonné pojištění

Pro stávající právní stav stále platí ustanovení § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (účinného do 31. 12. 2006), dle kterého zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance jsou pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání povinně pojištěni, a to buď u České pojišťovny (pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. 12. 1992), nebo u pojišťovny Kooperativa. Zmíněná povinnost se nevztahuje jen na organizační složky státu.

Zákonné pojištění vzniká dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele a trvá po dobu existence zaměstnavatele. Z titulu tohoto zákonného pojištění má zaměstnavatel právo, aby za něho pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce.

Zaměstnanec tak nemá založen žádný přímý odpovědnostní vztah s pojišťovnou, v tomto vztahu je zaměstnavatel. Pokud ale při zániku zaměstnavatele nepřejdou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na jiného zaměstnavatele, má poškozený zaměstnanec (a v případě smrti zaměstnance jeho pozůstalý) právo přímo vůči pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel.

Bližší podmínky a sazby pojistného stanoví vyhláškou Ministerstvo financí. V současné době je to vyhláška č. 125/1993 Sb. V této vyhlášce je též popsán způsob úhrady škody. V podstatě může dojít k úhradě buď přímo od pojišťovny směrem k poškozenému zaměstnanci (poté, co bylo provedeno příslušné šetření podkladů předaných zaměstnavatelem), nebo škodu uhradí zaměstnavatel a pojišťovna mu bude poskytnuté plnění následně refundovat.

 NahoruRozsah náhrady škody

Zaměstnavatel je…