On-line kurz - Rok ve mzdové účtárně 2020

Input:

Vznik pracovního poměru, ohlašovací povinnosti

1.4.2020, , Zdroj: Verlag Dashöfer

101
Vznik pracovního poměru, ohlašovací povinnosti

Ing. Růžena Klímová

Pracovněprávní vztahy, závislá práce

Právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli nazýváme pracovněprávními vztahy. Jsou jimi:

  1. pracovní poměr,
  2. vztah založený dohodou o pracovní činnosti,
  3. vztah založený dohodou o provedení práce.

Pracovněprávní vztahy se řídí zákoníkem práce. Pokud nelze ZP použít, řídí se pracovněprávní vztahy občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

Závislá práce

Závislá práce je definována v ustanovení § 2 ZP. Jde o práci, která je vykonávána:

  • ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. Nadřízenost zaměstnavatele a podřízenost zaměstnance vyplývá ze samotného charakteru pracovněprávního vztahu. Jejich konkrétní vyjádření lze spatřovat např. v právu zaměstnavatele rozvrhnout zaměstnanci pracovní dobu včetně stanovení začátku a konce směn (§ 81 odst. 1 ZP), určit dobu čerpání dovolené (§ 217 odst. 1 ZP) nebo stanovit mzdu jednostranně formou vnitřního mzdového předpisu nebo mzdového výměru (§ 113 odst. 1 ZP).

  • osobně zaměstnancem pro zaměstnavatele. Povinnost vykonávat pro zaměstnavatele práci nemůže zaměstnanec na nikoho přenést.

  • podle pokynů zaměstnavatele a jeho jménem. Zaměstnavatel je tím, kdo práci přiděluje, a zaměstnanec tím, kdo přidělenou práci pro zaměstnavatele a jeho jménem koná.

  • za příslušnou odměnu. Všechny tři výše zmíněné pracovněprávní vztahy jsou vztahy úplatnými. Podle formy zaměstnavatele či druhu pracovněprávního vztahu náleží zaměstnanci za odvedenou práci mzda, plat nebo odměna.

  • v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době. Je to právě pracovní doba, v níž je podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. a) ZP povinen zaměstnanec vykonávat pro zaměstnavatele práci. Touto dobou je zaměstnanec vázán a platí, že na začátku směny musí být již na svém pracovišti a odcházet z něho až po jejím skončení.

  • na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. Pracovišti nutno rozumět místa, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly. Tato pracoviště se nacházejí v rámci místa výkonu práce sjednaného mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v pracovní smlouvě, popřípadě v místech, kde zaměstnanec vykonává práci v souladu s ustanoveními § 42, 43, 43a ZP (tj. byl vyslán na pracovní cestu nebo byl se svým souhlasem přeložen do jiného místa, než které bylo sjednáno v pracovní smlouvě nebo byl na základě uzavřené dohody se zaměstnavatelem přidělen dočasně k jinému zaměstnavateli). Zákoník práce umožňuje v ustanovení § 317 ZP, aby si zaměstnanec se zaměstnavatelem ujednali, že práci bude zaměstnanec vykonávat jinde než na pracovišti zaměstnavatele. Tento zaměstnanec si sám rozvrhuje pracovní dobu a platí pro něho odchylky od obecné právní úpravy týkající se např. překážek v práci, práce přesčas nebo práce ve svátek.

  • na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost.

Za závislou práci se podle § 307a ZP považují také případy, kdy zaměstnavatel na základě povolení podle zákona o zaměstnanosti (dále jen „agentura práce”) dočasně přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli na základě ujednání v pracovní smlouvě nebo dohodě o pracovní činnosti, kterým se agentura práce zaváže zajistit svému zaměstnanci dočasný výkon práce podle pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti u uživatele a zaměstnanec se zaváže tuto práci konat podle pokynů uživatele a na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce, uzavřené mezi agenturou práce a uživatelem.

V souvislosti s vymezením závislé práce obsahuje zákoník práce v ustanovení § 3 zásadní pravidlo – závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce, není-li upravena zvláštními právními předpisy [např. zákon č. 234/2014 Sb. o státní službě (služební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů].

Nic nebrání tomu, a v praxi se jedná o častý případ, kdy ty úkoly, které nesouvisejí přímo s hlavním předmětem činnosti, zajišťují pro právnické či fyzické osoby externí subjekty na základě obchodněprávní smlouvy (např. mzdové účetnictví u podnikatelských subjektů, zajišťování úkolů týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany, zajišťování úklidových prací, ostraha objektu atd.). Takový vztah nemá parametry závislé práce, a proto nejde o porušení výše uvedené zásady.

Zaměstnanec a zaměstnavatel

Zaměstnanec je fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu.

Zaměstnavatelem je osoba, pro kterou se fyzická osoba zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu.



Zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele


Zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance jsou povinni se pojistit z důvodu odpovědnosti při vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a to podle § 205d zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů.,

V souladu s touto vyhláškou jsou u České pojišťovny, a. s., pojištěni zaměstnavatelé, pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. prosinci 1992. Ostatní zaměstnavatelé jsou povinni se pojistit u pojišťovny Kooperativa, a. s. Zákonné pojištění se nevztahuje na organizační složky státu. Přihlásit se k zákonnému pojištění je zaměstnavatel povinen bez zbytečného odkladu a písemně u organizační jednotky pojišťovny, v jejímž obvodu má své sídlo (trvalé bydliště, jedná-li se o zaměstnavatele, který je fyzickou osobou) a uvést své identifikační číslo zaměstnavatele nebo jiné označení, které je nahrazuje.

Podle vyhlášky č. 125/1993 Sb. má zaměstnavatel právo, aby mu příslušná pojišťovna nahradila škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. V souladu se zákoníkem práce je zaměstnavatel povinen nahradit škodu přímo zaměstnanci, neboť se jedná o náhradu mzdy, kterou vyplácí zaměstnavatel v pravidelných výplatních termínech. Zaměstnavatel má nárok na refundaci nákladů od příslušné pojišťovny.

Zaměstnavatel je povinen platit pojistné, které se vypočítává ze základu stanoveného shodně s postupem pro určení vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Základem pro výpočet pojistného je úhrn vyměřovacích základů za předchozí kalendářní čtvrtletí všech zaměstnanců, které v tomto období zaměstnavatel zaměstnával.

Podle stanoviska MFČR zveřejněného dne 16. 6. 2008 je nutné pro účely zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání postupovat tak, že se pojistné na zákonné pojištění odvede z příjmů, které podléhají odvodu sociálního pojištění, avšak bez ohledu na stanovení maximálního vyměřovacího základu. Tento postup vyplývá z výkladu, že podle § 12 vyhlášky č.125/1993 Sb. existují dva základy:

  1. základ pro výpočet pojistného na zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele;
  2. vyměřovací základ pro pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti.

Oba tyto základy se stanovují shodně podle § 5 zákona č. 589/1992 Sb. Totožnost obou základů se však týká pouze způsobu jejich stanovení, tj. určení, které složky příjmu zaměstnance se do základu započítávají a které nikoliv.

Omezení uvedené v § 15a zákona č. 589/1992 Sb. se na výši základu pro pojistné na zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele nevztahuje. Tímto ustanovením došlo k omezení pouze jednoho (vyměřovací základ pro pojistné na sociální zabezpečení) z obou vyměřovacích základů. Omezení druhého základu (základ pro výpočet pojistného na zákonné pojištění) z ustanovení § 15a nevyplývá.

Zaměstnavatel je tedy povinen vypočítat pojistné na zákonné pojištění ze základu, který je shodný s postupem pro stanovení vyměřovacího základu pro výpočet pojistného na sociální zabezpečení, avšak bez ohledu na maximální vyměřovací základ.

Upozornění

Od 1. 1. 2012 se odvádí pojistné na sociální zabezpečení i z dohody o provedení práce, pokud příjem z této dohody za kalendářní měsíc převýší částku 10 000 Kč. Znamená to, že i příjem z těchto dohod je zahrnut do vyměřovacího základu pro odvod povinného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele.


Od 1. 1. 2014 se odvádí pojistné na sociální zabezpečení za určitých okolností i ze zaměstnání malého rozsahu, pokud v rámci kalendářního měsíce měl pojištěnec u téhož zaměstnavatele více zaměstnání malého rozsahu a součet vyměřovacích základů dosáhl částky rozhodné pro vznik účasti na nemocenském pojištění (alespoň 3 000 Kč, do konce roku 2018 činila částka rozhodného příjmu 2 500 Kč).

Sociálního zabezpečení jsou povinně účastni například členi statutárních orgánů, členi představenstva družstva, jednatelé a společníci. Z hlediska pracovněprávního se však nejedná o zaměstnance, a proto se z jejich příjmů povinné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele neodvede. Tyto osoby také nemají nárok na odškodnění v případě vzniku úrazu. Pokud je však ve smlouvě o výkonu funkce člena statutárního orgánu sjednáno i pojištění pro případ vzniku úrazu, které platí zaměstnavatel, uhrazovaná částka úrazového pojištění je na straně poplatníka zdanitelným příjmem, ze kterého se odvádí i pojistné.

Tento vyměřovací základ se násobí příslušnou sazbou pojistného, která je uvedena v příloze vyhlášky č. 125/1993 Sb. Sazby zákonného pojištění jsou diferencovány s ohledem na pravděpodobnost vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání v určité činnosti a každý zaměstnavatel musí svou činnost zařadit podle převažující základní činnosti, která tvoří předmět jeho podnikání. Členění ekonomických činností bylo převzato z Odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEČ) zpracované Českým statistickým úřadem. Při úhradě pojistného se uvádí jako variabilní symbol identifikační číslo organizace. Pojistné se odvádí 1x za čtvrtletí a je splatné takto:

  • pojistné za I. čtvrtletí každého kalendářního roku je splatné do 31. ledna,

  • za II. čtvrtletí do 30. dubna,

  • za III. čtvrtletí do 31. července a

  • za IV. čtvrtletí do 31. října.

Minimální pojistné za kalendářní čtvrtletí je 100 Kč.

Vznikne-li zaměstnavateli, který v předcházejícím čtvrtletí nezaměstnával žádného zaměstnance, povinnost platit pojistné na toto pojištění, zaplatí zaměstnavatel první pojistné později, a to nejpozději do konce prvního měsíce následujícího čtvrtletí. Znamená to, že v takovém případě zaplatí shodnou výši pojistného vypočítaného ze základu stanoveného pro dané čtvrtletí dvakrát: jednou zpětně za minulé čtvrtletí, pro které nebylo možné stanovit vyměřovací základ, a jednou za běžné čtvrtletí.

Zákonné pojištění nezahrnuje všechny případy, kdy má poškozený nárok na náhradu škody utrpěnou v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Jestliže vznikl poškozenému zaměstnanci nárok na náhradu škody před 1. 1. 1993 (před vznikem zákonného pojištění), je povinen tuto škodu hradit zaměstnavatel, a to bez refundace příslušné pojišťovny.

Pokud vznikl poškozenému nárok na náhradu škody po 31. 12. 1992 a zaměstnavatel zanikl také po tomto datu, má poškozený právo na plnění vůči té pojišťovně, u které byl jeho zaměstnavatel pojištěn před svým zánikem.

Jestliže zanikl zaměstnavatel před 1. 1. 1993, má poškozený právo na plnění přímo vůči České pojišťovně, a. s., avšak pouze v případě, že se jedná o škodu poprvé ohlášenou po 31. 12. 1992 a dosud neuhrazenou.

Poškozeným, kterým vznikl nárok na náhradu škody v době, kdy zákonné pojištění neexistovalo, a kterým náhradu škody vyplácí zaměstnavatel, je v případě zániku tohoto zaměstnavatele bez právního nástupce povinen